Podle starých popisů byl vysledován na levém břehu potoku Zátoráček pod svahem přirozený pramenný vývěr kyselky podle červeného zabarvení s intenzivním probubláváním "plynu z hlubin Země". Začátkem 19. století byl vývěr opraven zahloubením 1,5 m v podobě šestihranné nádrže ještě pod širým nebem. Jelikož pramen stále vyvěral, odvod vody zajišťovala dřevěná roura do druhé kamenné nádrže. Tato se nacházela v dřevěném přístřešku s několika lahvičkami. Zde se již kyselka dala nabrat i ve větším množství a jako ozdravující tekutina byla používána nejen k pitným účelům, ale i ke koupelím. Pro kyselku se chodilo s tmavěhnědým hliněným džbánem, který pojmul 2 až 3 litry.
Postupně si kyselka získávala nejen mezi obyvatelstvem, ale i v odborných kruzích léčebné vlastnosti. Podle tehdejšího vyjádření voda povzbuzuje chuť k jídlu, posiluje žaludek a střeva, uvolňuje zácpu, rozmělňuje hleny, čistí vředy a může být používána k pití, mytí, kloktání apod. Podle lékaře Meliona v r. 1845 je pramen charakterizován jako ozdravný, osvěžující, kyselé štiplavé chuti. Nejpřesnější vědeckou analýzu provedl v letech 1886 a 1887 profesor krnovského gymnázia G. Flogl, která obsahuje 16 částí s největším zastoupením kyseliny uhličité, vápníku, sodíku, magnézia. V roce 1883 se zátorskou kyselkou zabývá univezitní profesor a dvorní rada Dr. Ernst Ludwig. Výsledky analýzy se nedochovaly, o významném dílu činnosti profesora však svědčí historické označení zátorské kyselky jako "Studna Dr. Ernesta Ludwiga".
Ke konci 19. století byla nad původním vývěrem zřízena uzavřená dřevěná nadstavba s postupem doby veřejnosti nepřístupná. Druhá nádrž byla v roce 1891 zakryta a kyselka byla čerpána pumpou. V roce 1931 po nutné rekonstrukci dostal objekt nad pramenním vývěrem kyselky již dnešní podobu. Do roku 1996 sloužila kyselka obyvatelstvu v nezměněné podobě s postupným chátráním objektu nejen zvenku, ale i uvnitř, včetně pramenního vývěru a nádrže. Dílo zkázy vykonaly následné dvě povodně v letech 1996 a 1997. Destrukční činností povodní byl původní pramenní vývěr znehodnocen povrchovou vodou z potoka Zátoráček a kyselka vykazovala trvalou bakteriologickou závadností a chemickou nestabilitu.
V roce 1999 se obnovou tradice "Zátorské kyselky" aktivně zabývá obecní zastupitelstvo Zátoru ve spolupráci s hydrogeologickou společností v Krnově. Řešením se stalo zachycení kyselky hlubším vrtem v místě její vzestupné cesty horninovým prostředím, konkrétně vedle stávajícího objektu. Toto se podařilo vrtem hlubokým 15,0 m, kdy byla zastižena zlomová porucha vyznačující se výrazně rozpukaným skalním podložím (droba) s průvodními projevy unikajícího oxidu uhličitého (viz. schematický řez). Technické parametry vrtu umožnily jímání hlubší přítokové polohy (10,0 až 15,0 m) a utěsněním vrtu do 6,0 m bylo zajištěno bezprostřední ohrožení kvality kyselky povrchovou vodou.
Z hydrogeologického hlediska se jedná o zachycení křížení puklinové zóny v drobách ve směru SZ-JV s hlubinným zlomem mající návaznost na mladší vulkanickou činnost v širším okolí Bruntálu (Uhlířský vrch, Venušina sopka apod.) z období čtvrtohor na přelomu terciér - kvartér. Jejím průvodním projevem je tlakový režim proudění podzemní vody až na úroveň terénu, vyšší teplota (12°C), zvýšená mineralizace vody a hlavně výskyt volného oxidu uhličitého (CO2).
